Montessori říká: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“

Každé dítě je jedinečné a má individuální potřeby. Že je dobré následovat jednotlivá vývojová stádia dítěte a pomáhat mu na jeho životní cestě, zjistila Maria Montessori již na konci 19. století. Systém, který si získal své příznivce i přes nepřízeň historických událostí první poloviny 20. století, je nyní rozšířený po celém světě a učí dospělé, že nejvíce se naučíme vzájemnou spoluprací.

Jak vznikl Montessori systém?

Téměř každý národ má svého symbolického pedagoga. V Čechách je to Jan Amos Komenský a v Itálii Maria Montessori. Žena, která prolomila silné genderové stereotypy 19. století a stala se první vystudovanou lékařkou v Itálii, vytvořila něco, co pomáhá dětem napříč celým světem. 

V rámci své praxe se dostala k vývojově postiženým dětem a podílela se na jejich výuce. Začala experimentovat a ve výuce uplatnila vědecké postupy. Zjistila, že dětem vyhovuje způsob výuky zaměřený na všechny lidské smysly a především na individuální potřeby dítěte.

Zlomovým okamžikem byl rok 1907, kdy Maria Montessori založila Dům dětí pro předškolní děti z chudých rodin. Ukázalo se, že tyto děti nejsou hloupé ani postižené, ale pouze se jim nedostává kvalitní výchovy a pozornosti. Rodiče těchto dětí sami neměli vzdělání a museli neustále pracovat, aby uživili rodinu. Když Montessori své metody uplatnila na těchto dětech, přišly nevídaně dobré výsledky. Opustila lékařskou dráhu a začala se aktivně věnovat dalšímu výzkumu dětské mysli a následným pedagogickým postupům.

Dívejte se na svět dětskýma očima

Děti mají na začátku své životní cesty celkem složitý úkol. Uchopit realitu. To bývá leckdy velmi složité, a proto se děti často uchylují do fantazijních světů. Proč dětem jejich snažení neusnadnit tím, že se na svět budeme snažit dívat jejich očima? Vcítit se do dětské mysli je náročné, ale když se to povede, je to prospěšné pro obě strany. A právě tento aspekt je jedním z hlavních dílků skládačky Montessori pedagogiky.

Ve výuce se klade velký důraz na prostředí a kvalitní pomůcky, které jsou přizpůsobeny věku dítěte. Ve školce se často objevují reálné předměty ze života s kterými si děti ‚‚hrají‘‘. Pedagogové se dětem snaží na hračkách ukázat, jak to chodí v dospěláckém světě.

Je velmi důležité, aby dítě bavilo to, co právě dělá. Může si vybrat mezi několika aktivitami, ale když už si nějakou vybere, mělo by ji věnovat aktivní pozornost, aby si uvědomilo, že možnost volby sice má, ale když už zvolí, musí vytrvat. 

10 principů Montessori pedagogiky

• svobodná volba
• zodpovědnost
• soustředění v tichu a míru
• spolupráce se staršími
• řád 
• pohyb
• pozorování
• respektování vývojových potřeb
• radost z poznání
• propojování poznatků

Když je dítě starší…

Montessori systém nabízí vzdělání napříč celou škálou vzdělávacího procesu od jesliček po střední školu. V České republice jsou nejrozšířenější školky, ale v zahraničí existují dokonce i Montessori vysoké školy. 

A jak to probíhá, když dítě nastoupí do školy? Hlavní roli hraje stále dítě, prostředí a pomůcky. To vše je ale zabaleno větší mírou zodpovědnosti, protože má dítě volnou ruku a je pouze mírně vedeno pedagogem (jakýmsi mentorem). Cílem výuky je, aby dítě samo chtělo poznávat svět a jeho principy. Aby se ptalo proč a jak, a aby pro něj bylo učení zábavou i poučením. Největším úspěchem je, když  dítě pochopí, že chybovat je lidské a prospěšné, protože nás to posouvá neustále kupředu.

Rozdílů mezi klasickým vzdělávacím systém a Montessori je celá řada, ale do společenské diskuse se dostává zejména otázka známkování. Podle principů Montessori pedagogiky se děti hodnotí ústně, protože známky vyvolávají pocit soutěživosti a to podle nich není žádoucí. Špatná známka může dítě vystrašit. Dobrá známka ho motivuje, ale špatným stylem, protože dítě touží po uznání nikoli po poznání. 

Ano, nebo ne?

Alternativní výuka není pro každého. Ze všech stran, a to zejména tady v Česku slýcháme názory, že je pouze pro vyšší třídu a pro lidi, kteří chtějí mít něco speciálního. Ano v České republice jsou tyto školky a školy většinou soukromé a drahé. A ano je to něco jiného, ale je nutné si uvědomit, jaké máme v životě hodnoty a co chceme dítěti předat. Je nutné zvážit opravdu hodně faktorů. Dám své dítě jenom do školky, nebo i do školy? A když ho dám do klasické státní školy, nepřijde předchozí snaha vniveč? Tyto otázky už musí zvážit každý sám, ale mít možnost volby je neoddiskutovatelně skvělé.